Byla pestrá jako ocas páva a na každé straně měla sto očí a každé oko bylo ústí hlavně. Kníže sám seděl uprostřed lodi a stačilo, aby zmáčkl malé pérko a vyletělo tisíce střel proti nepříteli, a stlačil jiné a pušky byly znovu nabity. Na sta silných orlů bylo zapřaženo k té silné lodi a kníže létal po nebi. A když se ti orlové vznášeli výše a výše, seslal Bůh proti knížeti jednoho jediného anděla.

Byl jednou jeden zlý a nadutý kníže. Ten si chtěl podmanit celou zemi a samo jeho jméno už bylo postrachem. Kam vpadl, tam řádil oheň a meč. Úrodné krajiny se měnily v pustiny, města a vesnice ve spáleniště a široko daleko trčely místo stromů k nebesům jen holé pahýly, jako ohořelé ruce. Kníže byl spokojen. Jeho moc rostla den ze dne a štěstí se mu věšelo na paty.

Jakub se vlekl celý den. Konečně k večeru dospěl k jakési samotě. Až u samého stavení poznal skrze mlhu otcovský dům. Matka ho nepřivítala zrovna vlídně. Jakub byl k smrti unaven, tak unaven, že beze slova klesl na lůžko a usnul. Hůl mu vypadla z ruky, ale matka

Do hostince na samotě přišel jednoho dne podivný poutník. Obličej měl plný vrásek, hluboko vpadlé oči bez lesku, ve tváři byl popelavý a popelavý byl i jeho šat, dlouhá, volná říza. Dubovou hůl, kterou držel v ruce, postavil do kouta a poprosil hostinskou o skromnou večeři. Pak se postavil k oknu směřujícímu na východ a hleděl upřeně ven a zhluboka vzdychal. Hostinská