Zpravar | Jakub poutník - část 1/2

Do hostince na samotě přišel jednoho dne podivný poutník. Obličej měl plný vrásek, hluboko vpadlé oči bez lesku, ve tváři byl popelavý a popelavý byl i jeho šat, dlouhá, volná říza. Dubovou hůl, kterou držel v ruce, postavil do kouta a poprosil hostinskou o skromnou večeři. Pak se postavil k oknu směřujícímu na východ a hleděl upřeně ven a zhluboka vzdychal. Hostinská odešla do kuchyně a v místnosti s poutníkem zbyl jen její syn, asi čtrnáctiletý chlap. Ten hoch si zvědavě prohlížel poutníkovu hůl. Na její rukověti bylo znamení kříže z lesklých hřebů. To znamení, ten jeho zvláštní lesk, ten hocha svedl. Zatoužil po té holi, a zatímco poutník hleděl oknem, vzal ji, a schoval do dřevěné schránky velikých hodin, visících od stropu až k zemi místnosti. To vše se stalo v malé chvilce. Hůl zmizela, a brzy zmizel i Jakub, tak se totiž syn hostinské jmenoval.

"Ták, večeře je tady." Ozvala se hostinská, Bůh Vám požehnej a sedněte si přece u nás!" Ale poutník pokývl pouze hlavou na znamení díků, omočil rty ve víně a nesedl si. Hostinské až mráz přeběhl po zádech nad podivným počínáním toho hosta. Ale přece se zeptala: "Nepřenocujete u nás? Už se šeří, a musíte být unaven. Opravdu si ani nesednete?" "Ne, ne, nemohu zůstat, musím dál, musím jít, komu záleží na mé únavě?" zněla temná odpověď. To už hostinské teprve nebylo volno. Byla ráda, když se host měl k odchodu. Položil na stůl malý stříbrný peníz a sáhl do kouta pro svou hůl. "Kde je má hůl?" zeptal se, když ji nenašel na svém místě. "Vy, vy, vy jste měl hůl?" ptala se hostinská. "Ano, měl. A postavil jsem ji sem." odpověděl muž bezbarvým hlasem. "No ale kam se poděla?" lekla se žena. "Nemýlíte se?" "Ruce, která ji vzala, nepřinese štěstí." řekl poutník vážně a smutně. "Ale kdo by ji vzal? Nikdo tu nebyl kromě Vás, mne a... a Jakube. Jakube!" Hostinská vyběhla z jizby a volala svého syna, ale ten se schoval a neukázal se. Dobře věděl proč. Nešťastná žena se vrátila a nesla v ruce starou, ale pěknou hůl, kterou podávala cizinci. "Vezměte si tuhle. Je to hůl mého zemřelého může. Jestli se zase někdy zastavíte a nejde-li se Vaše hůl, vyměníme je." "Ne, ne, děkuji paní." řekl cizinec a šel.

Bylo už šero, těžká mlha padala na cestu, a v té mlze jakoby se poutník rozplynul. Po odchodu podivného muže spadl hostinské kámen ze srdce. Vzala ze stolu malý stříbrný peníz, jímž cizinec platil. Ale ať jím otáčela, jak chtěla, vyčetla z něj jen, že je ražen za časů císaře římského Tibéria, který rozbořil Jerusalem.

Otevřely se dveře a objevil se Jakub. "Ty jsi vzal cizinci hůl!" vykřikla matka. "Kde je? Kams ji dal?" ale Jakub mlčel jako zařezaný, přesto že byl byt a šel spát bez jídla.

Druhého dne se Jakub nepozorovaně vkradl do jizby, když byla hostinská zaměstnána v kuchyni. Sáhl do schránky na hodiny a vzal poutníkovu hůl. Se zájmem si ji prohlížel, ale přece se nemohl ubránit jakési bázni. Lesklé hřeby ve znamení kříže podivně zářily. Hůl byla jako z ledu a přitom se zdálo, že se mu vine v ruce jako had. Nemohl ji pustit, něco ho nutilo k chůzi. A tak šel a šel, vyšel ven, vyšel z domu, přes pole, luk a lesy, dál a dál, bez zastávky, bez oddechu, proti své vůli. Smrtelný mráz mu sevřel kosti. Stokrát chtěl hůl odhodit, ale nešla z ruky. Kam ho povede?

| Pokračování 17.1./... |

Příběh: Dědečkovi pohádky, podle lidových pohádek napsal Tomáš Vondrovic, z mluveného slova jsem přepsal já.