U bohatého rytíře Lakomce sloužil kdysi mládenec a ten se chtěl oženit. Prosil tedy svého pána, aby ho propustil ze služby. Rytíř si změřil hocha od hlavy k patě a povídá: "Nu, tak se s Pánem Bohem ožeň, ale prvního kluka, který se ti narodí, vezmu k sobě. A musí to být silák." Mladík odešel, oženil se a za rok mu vrána přinesla kluka jako buka. Celých sedm let ho matka kojila a kluk rostl, a byl to pravý obr, proto ho vzal otec na zámek a představil ho rytíři. "Tak to je můj prvorozený, pane. Zkus jeho sílu." Rytíř hochovi poručil, aby vytrhl ze země jeden strom. Ale chlapec, ať se namáhal, jak mohl, kmenem ani nehnul. "Ó, je ještě mladý a slabý." Řekl rytíř. "Těžší práci by nezastal. Já počkám." Otec se synem odešel a poručil ženě, aby Vondru, tak se ten malý silák jmenoval, ještě sedm let kojila.
Po sedmi letech se otec se synem vrátili k rytíři a ten zase velel Vondrovi, aby vytrhl ze Země strom. Než se kdo nadál, držel hoch strom v ruce, vzhůru kořeny. Jediným trhnutím levice ho vyrval a s úsměvem položil k nohám rytíře. Oh, to byla síla! Však se toho také rytířova žena polekala a přemlouvala chotě, aby toho chlapíka do služby radši nebral. Ale rytíř, lakomec a hraběvec, myslel jen na zisk. A hned uložil mládenci tu nejtěžší práci.
K večeru byl Vondra s prací hotov první ze všech. Služka v čeledníku právě chystala na stůl jídlo pro veškeré služebnictvo. Nanesla plný stůl brambor a mléka, ale Vondra si myslel, že je to jen pro něj, a tak sedl ke stolu, pustil se do jídla, a když ostatní vcházeli, nebylo po bramborách a po mléce ani památky. Žena rytíře se zhrozila žravosti nového sluhy a prosila muže, aby ho propustil ze služby. Rytíř hledal záminku k výpovědi, a tak se ptal Vondry, jaký plat za své služby žádá. Myslel totiž, že Vondra, protože si je vědom své síly, bude chtít vysokou odměnu a on ho právě pod touto záminkou vyžene. Jenomže Vondra dobře znal rytířovu lakotu. Sklonil se k jeho uchu a něco mu pošeptal. Rytíř zčervenal od hlavy k patě a potom řekl: "No, tak... dobře, hochu dobře. Ale hlavně, prosím tě, o tom nikomu neříkej!"
Tak zůstal Vondra ve službě a žena to rytířovi vyčítala, kudy chodila. A vyptávala se, co mu ten žrout našeptal. Nu, chtě nechtě, musel rytíř s pravdou ven. "No, je to zvláštní, ale představ si, ten silák chce pracovat za deset a nechce vůbec žádnou mzdu!" "No to není možné? Ty mně podvádíš, muži!" "No tak, no tak, něco přece chce. Ale je to maličkost, a protože nás to nic nestojí, tak sem mu to povolil. Ale musí to zůstat mezi námi!" "Mezi námi?" povídá paní. "To bych o tom snad také měla něco vědět, ne?" "No tak, mmm, tak tedy..." koktal rytíř "Vondra mi chce za rok a den něco dát." "Cože? Tobě něco dát?" ptala se udiveně paní. "A co to má být?" "Eh, no, pohlavek." Věru nechybělo mnoho a lakomý rytíř by hned jeden dostal. "Ó ty hlupáku, ty berane!" křičela žena. "Ten Vondra tě svým pohlavkem zabije! Kam udeří, tam víckrát tráva neroste! Ten chlap mi prostě musí z domu."
I vyslali Vondru do blízkého mlýna, ve kterém strašilo. Doufali, že tam zahyne. Vondra vzal pytel s obilím na záda, přišel k mlýnu, zdvořile zaklepal, a když nikdo neotvíral, kopl nohou do vrat, až se ve dví rozlétly. Vešel do mlýnice, vysypal obilí a spustil mlýn. Sotva se ozval klapot mlýna, stojí před silákem Vondrou chlap, černý jako hora, a řve: "Zemský červe, kdo ti tu dovolil mlít?" ale Vondra popadl těžký mlýnský kámen, bacil jím obra po hlavě a povídá: "Co je ti po tom, netvore!" Chlap se svalil, Vondra klidně nasypal mouku do pytle a pohvizdoval si vraceje se k statku rytířovu. "Bůh nám buď milostiv!" volala paní, když ho zahlédla. Lest se nezdařila.