Všechno to začalo na druhém stupni základky, když se do mě zakoukala jedna holka z naší třídy. Sice dodnes nechápu, jak na to tak najednou přišla, ale budiž, bral jsem to tak, že se jí líbim, takže spolu budem chodit. No jo, ale co teď s ní? Nikdy jsem žádnou holku neměl, nikdy jsem s žádnou předtím nechodil. Co s ní mám jako dělat? Nevěděl jsem, tak jsem nedělal nic. Asi proto mi po týdnu dala
Opatrně postupoval tmavou chodbou vedoucí až někam do daleké temnoty. Nemohl se zbavit toho mrazivého vánku, který na něj šel od boku, přímo z oken. Přesto postupoval dál a věřil, že se konečně dočká. Zvuky jeho kroků se odrážely od stěn chodby a linuly se dál a dál.
A John stále
Ráno jsem se jako obvykle probudil, vstal, udělal snídani, vyčistil zuby. Všechno bylo jako obvykle. Až do té doby, dokud jsem neuslyšel zvonek. Zrovna při zalévání horkého čaje, takže se mi sklíčka brýlí celkem dost zamlžila. "Kdo to může sakra bejt v tohle dobu?" S pusou
Jednoho dne se u nás objevil nový člen. Pohodlně se usadil na volné místo mezi Mirka a Věru, kteří se včera strašlivě pohádali. Už ani nevím, kvůli čemu, ale jsou na sebe hodně naštvaní a snaží se navzájem vyhýbat. Tradiční zvonění zahájilo naše dnešní sezení.
"Takže vás tady opět vítám, jsem ráda, že jsme se tu sešli v plném počtu. Dnes bych chtěla začít představením našeho nového
Tento příběh se mi v hlavě zrodil úplnou náhodou, možná že to bylo tou puštěnou písničkou, možná že momentální náladou, ale možná také něčím úplně jiným. Kažopádně bych vám jej chtěl nyní převyprávět...
Jmenuji se Ivan. Je mi 16 a jako obvykle mi budík zvoní v sedm ráno. Ne, nezvoní. Tentokrát zaspal i on a já utíkám
Stalo se to jednoho krásného letního odpoledne, kdy soukromý vědec přišel na nápad, jak nakumulovat energii z blesků a následně ji využívat v běžné domácnosti, jako stálý zdroj energie. Stačilo na to jedno zařízení, ne větší než krabice od bot, a pak jen čekat na bouřku. Vynálezce udává, že zařízení samo přitahuje blesky, dokud není zcela nabité. Poté je možno jím zásobovat elektřinou jeden rodinný
Nebylo jí ani třicet, ani dvacet. Bylo jí teprve patnáct let. Jednoho krásného slunečného dne seděla nehnutě na parapetu okna a z výšky sledovala provoz na místní slinici. Jemný vánek jí čechral pramínek vlasů a proud čerstvého vzduchu jemně hladil po tvářích. Ptáci na místním stromě zpívali veselou písničku a lidé chodili stále sem a tam, tam a sem. Seděla a přemýšlela, proč se to stalo zrovna
Tento sen se mi zdál 2. července roku 2011. Nepřikládám v něj nějaký smysl nebo poselství. Jen to byl sen zvláštní, na můj vkus docela dlouhý, plný akce, strachu a napětí. Nyní bych se pokusil jej napsat jako příběh, ale přeci jen sen může občas dávat nesmyslná spojení. Pouze první věta v prvním souvětí je faktem i ve skutečnosti.
"Umělá, umělá, jako android umělá!" Smáli se jí všichni a ona s pláčem utíkala pryč, jelikož ten povyk, ten jekot a smích jí přímo bodal u srdce. Přesto ale věděla, že někde uvnitř, někde hluboko u srdce je naprosto stejná jako ostatní.
Jak se to ale stalo? Podívejme se na celý příběh pěkně od začátku...
Pohádku vypravuje major Payne jednomu malému klukovi, kterého jeho parta nevzala na akci, protože je ještě malý, aby jej motivoval. Z filmu Major Payne (1995)
