Zpravar | Falešná naděje

Jmenuji se Ivan. Je mi 16 a jako obvykle mi budík zvoní v sedm ráno. Ne, nezvoní. Tentokrát zaspal i on a já utíkám s napůl rozeplou taškou do školy a ještě dojídám rohlík, abych neoželel snídani. Běžím téměř prázdnými ulicemi, většina studentů je už určitě ve svých lavicích. Mijím místní supermarket, zastávku MHD, trafiku a už už se blížím k budově školy, když se najednou zpoza rohu místního paneláku vynořila jakási postava. Nestíhám uhýbat, v plné síle narážím přímo do ní. Ucítil jsem ten náraz na mém hrudníku, jakési vyjeknutí a už se mi z tašky sypou učebnice přímo na zablácený chodník.

"Co se stalo? Jste v pořádku?" ptám se a ohlížím se po té osobě. Leží vedle mne, úplně rozpláclá, jako učebnice matiky, taky v blátě. "Halo, slečno, je Vám něco?" "To byla pecka, ježišmarja, já se moc omlouvám." S těmito slovy se pomalu postavila a oklepávala ze sebe hrudky bláta. "Moc se omlouvám" říkám jí. "Ale ne, za to můžu já. Něměla jsem tak utíkat." Ano, spěchala do školy a zřejmě taky zaspala. Usmála se na mě a já viděl, jak jí i přes ten incident září oči překvapením. "Ty jsi v pořádku?" Zeptala se, když se alespoň trochu oklepala. Řekl jsem, že ano, i přesto, že mě trochu bolela pravá ruka.

"Takže taky do školy?" Zeptal jsem se, ani nevím proč. "Jj, hele, musim už jít, tak ahoj" a trochu chromým poklusem utíkala dál. Díval jsem se za ní jak zjara, byla tak nádherná. její vlasy, rty, její postava, její styl oblečení, až mi bylo líto, že si jej umazala. Zbytek cesty jsem došel pomalu, protože přeci jen i trochu ta levá noha bolela.

Protože jsme měli ten den tělocvik, šel jsem rovnou do šatny se převléknout. Pak už se ani nic zvláštního nestalo. Na těláku jsme hráli basket a já svým nejlepším trojskokem dal vítězný koš.

Byli jsme šťastni z vítězství a šli do druhého patra do naší třídy na výtvarnou výchovu. Měli jsme ten den vymalovat otisk své dlaně v hliněné destičce, kterou nám vyučující přes víkend nechala vypálit v peci. Pořád nechápu, k čemu tyhle vyučovací předměty vlastně jsou.

Ten den bylo sice bláto, ale opravdu krásně a tak jsme se s kamarády domluvili, že vyrazíme na kolo, na místní přehradu a dáme si "kořenový" sjezd (to je takovej kopeček dolu, kterej vede lesem, přes kořeny stromů). Odpoledne jsme tedy vyjeli a netrvalo dlouho, na cyklostezce nás minul nějaký povědomý stín. Ano, trvalo mi to sice pár sekund, ale přeci mi došlo, že to byla ta slečna z rána. Otočil jsem kolo a zamířil za ní.

"Ahój, co ty tady?" "Jé, ahoj" odpověděla a usmála se. Zastavili jsme se u místního stánku s občerstvením a dali si to nejstudenější pití, co měli, jelikož bylo pořádné horko.

Slunce pražilo, na silnici by se dali smažit vajíčka a my seděli a povídali si o všem možném, o mých koníčcích, jak rád hraju na piano, že hraju basketbal, také o jejích koníčcích, také že se jmenuje Lucka a ráda plave. A já věděl, že z toho nebude jenom kamarádství, ale i něco víc. Měl jsem strašnou radost, že jsem konečně potkal někoho, kdo mi rozumí a chová ke mne stejné sympatie jako já k ní.

Začalo se stmívat a s prvním polibkem na rozloučenou jsme se rozešli domů. Byl jsem šťastný. V sedmém nebi. Mohl jsem létat, mohl jsem všechno.

 

Crrrrrr! Najednou slyším známý zvuk budíku a já mhouřím oči. Kde to jsem? Kde je moje piano? Co to sakra je? Všude kolem to září jak v paláci čistoty, bílé stěny. Chci zaklapnout budík, ale nemůžu. Jakto? Kdosi ke mě přibíhá a vypíná jej. "Dobré ráno broučku." Nemohu odpovědět. Co se sakra děje? Už jsem ale při plném vědomí a vidím kolem sebe jen bílé stěny, dveře a jeden obrázek. "Co se děle?" ptám se té osoby. "Aha, takže zase nic." zněla temná odpověď. Po chvilce přišel nějaký muž a začal mi povídat neuvěřitelné věci, u kterých se mi začalo trhat srdce na malé kousíčky, do očí se mi draly slzy a stékaly po tváři, až na postel.

Mužský hlas začal vyprávět: "Je to už dlouho. Paměť je velice ošidná věc. Prosím, nelekejte se. Jste v univerzitní nemocnici v Praze. Měl jste ošklivou nehodu. Kdysi dávno. Na horské dráze. Uvolnily se šrouby a vláček sjel z kolejnic. Bohužel tak nešikovně, že při dojezdu vjel pod mostek, který se zřítil... Dělali jsme co jsme mohli, a život jsme vám vrátili, kdyby spadl jen kousek vedle, nemusel jste to přežít. Bohužel, abychom vás mohli zpod mostku vytáhnout, museli jsme vám amputovat obě horní končetiny."

 

Se slzami v očích mi začalo docházel, co se stalo. Bylo to opravdu tak. Proto jsem nemohl vypnout ten budík. Byl to jen sen. Sen, který dával falšnou naději. Nikdy nebudu hrát basketbal, jezdit na kole, ani hrát na piano. Ani jsem nemohl vybarvovat svůj otisk dlaně. "A co Lucka? Kde je?" Protože jsem věděl, že seděla vedle mě v tom vláčku. Doktor kroutil hlavou a jen dodal: "Právě že ten mostek spadl přímo na ní, těsně vedle Vás." Víc už nemusel říkat a já věděl, proč mám její fotku u své postele.

 

Jmenuji se Ivan. Je mi 19. Nemám ruce. S vážným poškozením mozku ležím na jednom nejmenovaném pokoji v Pražské nemocnici. Jsem nemocný. Nepamatuji si předchozí dny. Sny mám živé, veselé. Realita je jiná. Každou noc prožívám všední dny běžného života, ráno se probouzím do strašlivého světa plného všeho, co nemohu. Trhá se mi žalem srdce, když opouštím svět snů. Přes den jen ležím na svém lůžku. Večer se těším na další sen. Chybí mi ruce, hlava mi taky moc neslouží, jsem odkázán na pomoc druhých. Nikdy nebudu utíkat do školy, ani hrát basket, ani vybarvovat otisk mé dlaně...