Zpravar | Ztracený nerozhodný

"Co se děje?"

"Napsala mi esemesku."

"A?"

"Že prý teď nehledá vážnej vztah."

"Já ti to říkal, že to nebude tak růžový, jak si to maluješ." povídá s šibalským úsměvem Zdeněk.

"Ale já ji miluju. Veronika pro mě znamená něco víc. Stýská se mi po ní, chybí mi, když spolu nejsme."

"A Lucka? Po té se ti nestýská?"

"Ale taky jo, jenomže ne tak jako po Verče. Třeba posledně, když jsme byli s Veronikou venku, jsem si na Lucku ani nevzpomněl. Ale když jsem s Luckou, na Veroniku myslím pořád."

"A jéje. Ty jsi fakt ztracenej případ."

"Já vím, ale co mám dělat?"

"A to tě to tak moc vzalo? Vždyť vlastně můžeš být rád, že se máš pro koho rozhodnout. Lucka je přeci jen jistota."

"Rozhodnout, zvolit si, to jo, ale jak si mám vybrat někoho, když myslím na někoho úplně jiného?"

"Musíš prostě na ni zapomenout. Jestli ti napsala, že teď nehledá vztah, tak je přece jasný, že u ní nemáš šanci."

"Přesně tak. Že teď u ní nemám šanci. Jenomže co třeba za týden, měsíc?"

"Ty vole ty jsi fakt ztracenej případ. Je přece evidentní, že Lucka tě chce. Vždyť už jste toho tolik prožili..."

"Jo, prožili... Jsme spolu tři měsíce? Co se za tu dobu dá prožít? Pár opravdu pěkných okamžiků."

"No ale ty okamžiky jsou přeci základem všeho šťastného v partnerském životě."

"Ale já ty okamžiky chci prožívat s Veronikou."

"Chtít můžeš, ale to je asi tak všechno. Jestli se rozhodla nic nehledat, tak je nejlepší to zabalit, protože jestli je tvrdohlavá jako většina holek, tak by tvé snahy stejně byly k ničemu."

"Tohle neříkej, rve mi to srdce." a Patrikovi se do očí nahrnuly slzy.

"A víš co ti taky můžu ještě říct? Třeba ti nechtěla nějak ublížit, když to napsala takhle."

"Jak to myslíš? Jak by mi mohla ještě víc ublížit?"

"Prostě třeba o tebe nemá takový zájem a necítí k tobě to, co ty k ní. Nechtěla ti narovinu říct,... teda napsat... že to prostě tak necítí."

"To je přesně to co nesnášim. Nikdo se mnou nejedná narovinu, všichni kličkujou a spoléhaj na to, že pochopím, co tím chtěli říct. Ale já prostě nejsem takový, že mi všechno hned dojde. Jestli máš pravdu, tak mě to docela štve a začíná mi to i připadat jako docela logická možnost, což mě začíná srát ještě víc."

"Přeci neříkám, že tou smskou ti dala jasně najevo, že to nemá cenu. Ale v podstatě máš pravdu. A zlost a vztek je z psychologického hlediska lepší, než naříkání a beznaděj."

"A na tos přišel jak prosimtě?"

"Už ani nevím, ale někde jsem to slyšel. Vole, vždyť nejsi nějaká trapná zhrzená holčička, která je emočně úplně na dně. Vzchop se a postav se tomu čelem. To ty přece umíš."

"Od problémů nikdy neutíkám, jenomže tohle je něco hlubšího, tohle cítím i vnitřně."

"Jdi někam s tima vnitřnostma. Máš Lucku a ta na tebe aspoň myslí."

"Jak to můžeš vědět?"

"No že ti vždycky napíše první, že se zajímá a že už jste spolu tři měsíce. S Veronikou se znáš něco málo přes měsíc a už bys ji chtěl měnit za někoho, koho znáš podstatně dýl."

"Podstatně dýl? Myslíš, že dva měsíce jsou tak podstatné?"

"No hlavně jsem měl na mysli to, co už máte za sebou a ty určitě víš, co tím myslím."

"Vím to moc dobře. To je všechno pěkný, co mi tu povídáš, ale jak se mám zbavit toho citu, který mám k Veronice? Nemůžu na ní jen tak přestat myslet. Už jenom to, že si tu o ní spolu povídáme mi připomíná každý okamžik s ní."

"A mylíš ty vůbec někdy třeba na Lucku? Mě přijde, že tu už jsi odhodil jako kus nepotřebné hračky."

"Fuj, to zní ošklivě. Nikdy jsem nevěřil, že bych byl schopen tohle udělat holce. Já jí mám taky rád, ale prostě ne tak, jako Verču. Lucka je fajn holka, ale opravdu vážnej vztah si s ní nedovedu představit."

"A s Verčou dokážeš?"

"Vlastně.... no taky moc ne. A vůbec - když nad tím tak přemýšlým... Stejně asi nejsem typ pro Verču."

"Jak to mylíš?"

"Třeba její styl oblékání. Asi jsem povrchní, ale mě to prostě o tom člověku řekne hodně. Jí by slušel i pytel od brambor, ale když se normálně oblíkne, tak jí to fakt sekne."

"A v tom je ten problém? Že se oblíká tak, jak se ti líbí?"

"Ano, protože pro takovýhle holky já nejsem ten správnej typ."

"Na tos přišel prosimtě jak?"

"Vždy, když jsem měl možnost si s takovou holkou něco začít, skončilo to tím, že mi sdělila, že 'nejsem její typ' a tim to haslo."

"Takže jinými slovy, je moc ideální na to, aby se ti poštěstilo ji mít."

"I tak se to dá říct."

"Jestli ti mohu něco poradit, měl by jsi se s tim co nejdřív srovnat. Buď Lucku, nebo nic. Obě dohromady fakt nemůžeš mít. Navíc tě čeká maturita a na to musíš být v plné síle a ne ke komisi přijít splihlej jak cácorka a blekotat kraviny. Vzchop se chlape a vykašli se na to. Zaměř se na školu, to je teď přednější a hlavně důležitější pro tvoji budoucnost. Nechceš si to přece posrat nějakým litováním něčeho, co nemá šanci."

"Určitě kvůli tomu nehodím čtyři roky studia za hlavu. To fakt ne. Je fakt, že aby za to Veronika skutečně stála, je potřeba, aby sama k tomu nějak přispěla, ale v podstatě když mě teď jednoznačně odmítla, je jasné, že nemá cenu se tim zabývat. Ta bolest tam prostě bude a s tim už nic nenadělám."

"Musíš se s tim poprat."

"Ale co Lucka? Mám to s ní vést dál?"

"A ty ji miluješ?"

"Nevím. Mám ji rád. Je mi s ní dobře. Povídáme si a je nám fajn."

"Tak je to snad jasný ne?"

"Neni neni neni. Pořád myslim na Veroniku. Nejde to."

"Tak asi bude lepší, když zvolíš radikální cestu. Pojedeš po vlastní linii."

"Ale Lucka mě miluje, nemůžu ji jen tak říct - sorry, ale nemůžeme být spolu, protože musím pořád myslet na jinou holku, která mě ani nechce."

"No to jí fakt neřikej, asi by jsi ji hodně ublížil."

"Ale jak jinak jí to dát najevo?"

 

"Crrrrrr" ozval se zvuk zvonku zahajujícího hodinu a naneštěstí už učitel vcházel do třídy.

Zdeněk jen pokrčil rameny a otočil se směrem k tabuli. Patrik byl celou hodinu mimo a snažil se Veroniku vytěsnit ze svého života. Nešlo to.