Zpravar | Pan Učitel

 

Ani ho nezajímalo, že dostal hned ze začátku krásných dvacet tisíc měsíčně, jako spíš, že měl ve třídě třicet studentů, které měl dovést až k úspěšné maturitě... ale nedovedl...

 

První den vše proběhlo hladce, přesně podle představ pana učitele. Bylo na něm vidět jeho nadšení a touha po tom nám všechno nalejt do hlavy. Jakožto na úvodní hodině, jsme se vzájemně představili, řekl nám, co a jak, vešketé věci ohledně organizace, známkování, vedení čtenářského deníku. Studenti seděli jako pěny a ani nedutali. Nejspíš to také bylo tím, že se mezi sebou ještě tolik neznali a nechtěli se nějak ztrapnit.

 

První týden to ještě ušlo. Studenti byli poslušní, na hodiny chodili skoro všichni. Pan učitel měl radost, jak vše funguje. Trávil sice hodně času přípravami na každou hodinu, ale bral to jako zábavu, při které může popustit uzdu své fantazii a studentům předvést češtinu i v jiných pohledech, než suchým výkladem.

 

Vše bylo až moc růžové, dokud nepřišel první test. Jako veliký zlom, převrat, jakoby se studenti spikli. Zrovna v ten den nepřišla polovina třídy, takže pan učitel nechal test na příští týden. To byl charakter. Ale ne proto, že by si chtěl ulehčit hodiny strávené nad jejich opravami, luštěním postižených písmenek válejících se někdy nad i pod řádky jako opilý bezdomovec na schodech. Ani ne proto, že potřeboval mít nějaké známky hodnocení kvůli školnímu řádu. Ale proto, že chtěl vědět, jestli si něco pamatují, aby i studenti se zapojili, vyjádřili svůj názor a postoje k danému tématu. A to byla největší chyba, které se pan učitel dopustil.

 

Když po týdnu opravoval testy, zjistil, že studenti jsou sice tiší, na hodinách neruší, ale zároveň nic neumí. Musel tedy jednat. Přemýšlel, jak studenty motivovat, jak jim dát chuť něco nového vědět. Marně. Marná byla jeho snaha studenty něco naučit.

 

Když přišel listopad, studentíci začali náhle ztrácet sešity se svými zápisky, které měly být odevzávány ke kontole, přestávali na hodiny chodit a pan učitel nevěděl, co s tím.

 

"Tak jim nasázejte pětky a je to. Oni se z toho poučí." Navrhl mu jeden z kolegů pedagogického sboru. Ale pan učitel jim nechtěl dávat špatné známky jen tak, protože věřil, že něco přeci musí zvládnout. Věřil, takový byl pan učitel charakter.

 

Přišel prosinec a nastal čas kontroly čtenářských deníků. Opětovné zklamání zatížilo srdce pana učitele, když zjistil, že studenti nečtou. Mrzely ho jejich výmluvy, že je vše ve filmu, že je to k ničemu, že na to neni čas, mrzelo ho, že studenti pouze našli na internetu obsah a z toho čerpali.

 

Pak přišel návrh ministerstva, aby studenti skládali státní maturitu. Když to pan učitel zvěděl a našel si podrobné informace, nestačil se divit. Z tohohle mají mí studenti maturovat? Z knih, které přečetli? To je přeci nepřípustné už jenom z toho důvodu, jak to je jednoduché. Studenti také s novou maturitou nesouhlasili. Raději by maturovali z nazpaměť naučených fakt a autorů a děl, než aby si museli přečíst knihu. A maturita ze slohu? Co to má jako být? Vždyť každý umí napsat vyprávění, nebo postup. Přece lidi nejsou tak hloupí... Bohužel, to byla věc, ve které se pan učitel hluboce mýlil.

 

Přišel další test a když si nad nimi večer sedl, nestačil se divit, jaké "kraviny" a hlouposti tam studenti píší. A těch gramatických chyb! To už se nikdo za svůj pravopis nestydí? Pan učitel byl smutný a chtě nechtě, musel dát špatné známky.

 

Samozřejmě studenti byli překvapení, jakto, že mají z diktátu pětky, když tam měli jen deset chyb z dvaceti možných. Navíc když to byla defakto poslední písemka před uzávěrkou pololetí. Pan učitel přestal chápat jejich myšlení. Nejdřív testy psát nechtěli, tak budiž, vyhověl jim a průběžné testy tedy nepsali a nechali si až závěrečné. To byl charakter. Ušetřil si sice hodiny a hodiny prosezené nad malými testíky, ale zároveň měl za to, že když to studentům vyhovuje, bude to tak lepší hlavně pro ně.

 

A jelikož někteří ani po půl roce neměli vedené čtenářské deníky ani sešity, musel rozdávat další a další špatné známky. A dělal to nerad. A tím si bohužel znepřátelil ty lajdáky, kteří si mysleli, že střední projdou jako základkou.

Jednou, když přišel ke svému autu, že pojede domů, problesklo mu do oka z přední kapoty něco neobvyklého. Šel se podívat a s hrůzou zjistil, že tam má vyrytý kosočtverec a na dveřích z boku poškrábaný lak.

 

Málem se v tu chvíli rozplakal, protože věděl, že to bylo ze msty od studentů, kterým dal na pololetí nedostatečnou, i když jiné stupně známek během pololetí neměli. A řekl si: "Tak dost. Já se na ty parchanty můžu vysrat. Člověk je chce něco zajímavého naučit, pomoct jim k úspěšné maturitě, člověk se jimi zabývá i o svém volném čase, připravuje pro ně různé akce a výsledek je nula. Kašlu na ně." Od té doby se v panu učitelovi cosi změnilo. Už to nebyl takový charakter jako dřív. Kašlal na studenty, hleděl si svých vydělaných peněz, kterých začínalo být nedostatek. Chtěl větší odměnu za to, že se musí zabývat takovými telaty a že s nimi akorát zabíjí drahocený čas.

 

Jistě, každý si myslí, učitel, dostává takový prachy a ještě má prázdniny a volna. Ale nikdo už nevidí tu práci, která se pod tím skrývá. Hodiny strávené nad opravou slohů, luštěním písma, hodnocením, opravováním. Jen co přišel domu, začal opravovat písemky, a když je doopravoval, a když nebyla ještě noc, pustil se do přípravy na další hodiny. Trávil tím příliš mnoho času. A to se mu bohužel nevyplatilo.

 

Ano, nevyplatilo, jelikož studentům už s panem učitelem došla trpělivot. Ano, čtete správně. Studentům došla trpělivost. Nechtěli se nechat řídit nějakým vystudovaným tydýt, co ví všechno o Janu Husovi a podobných kravinách. Chtěli mít všechno zadarmo a hned. Proto se jednoho dne, když pan učitel opět rozdával opravené diktáty, červeně zabarvené tak, že téměř nebylo vidět písmo studentovo, stalo, že jeden ze studentů, který byl ve třídě považován za největšího frajera, protože hrál hokej a nemusel chodit na tělák (aby se mu chudáčkovi náááhodou nic nestalo), který věděl, kde sehnat cíga a herák hlavně ze svého týmu, který byl ze všech nejlínější jenom proto, že si myslel, že když hraje hokej, je mistr světa amoleta a všichni učitelé se mu musí přizpůsobit a individuálně o něj "pečovat" jako o hokejového mazánka, který si myslel, že je king, když se přede všemi nechal oblejzat na pařbách mladýma holkama pod vlivem alkoholu a společně si pak dávali páva v podchodu, student, který měl v hlavě zkrátka úplně vymeteno, vzal židli a vší silou jej hodil po panu učiteli.

 

Ne, toto není líčení z filmu Bastardi. Toto nebyli studenti z řad nepřizpůsobivých, které běžně známe. Toto byli studenti z řad dobře zabezpečených a dobře placených, leckdy i vlivných rodičů.

 

Záchranka pana učitele odvezla v bezvědomí a s otřesem mozku do nemocnice, kde po třech týdnech v komatu zemřel.

 

Všechno to začalo tím, že chtěl studentům vyhovět. Bohužel, takto nelze uspět. Pokud mají studenti učitele rádi, většinou je nic nenaučí. Pokud ale jde o učitele, který je přísný a vede studenty pevnou rukou od začátku až do konce jejich studia, je sice neoblíbený, pomlouvaný a nedoceněný, ale naučí. Že je kurtizána nejstarší povolání? Kdepak. Nejstarší povolání je učitel. I když neformálně, už v pravěku byli v tlupách vůdci, kteří učili své nástupce, jak lovit mamuty.

 

Učitel není povolání jako každé jiné. Člověk se mnohdy i nevědomky vystavuje nebezpečí, které by nikdy nečekal. Je navíc bohužel psychicky a duševně velmi náročné a v lepším případě se z toho člověk nezcvokne. V horším případě na vás vytáhnou z batohu nůž nebo nedej bože střelnou zbraň. Stojí to vůbec za ty prachy?