Simča byla super holka. Chodili jsme spolu už od střední školy a protože jsme byli oba zaláskovaní nejen do sebe, ale i do cyklistiky, podnikali jsme často výlety na kolech. Jezdili po stezkách kolem našeho města, občas zajeli na prosluněný palouček, kde bylo nádherné ticho a kde byl slyšet jen zpěv ptáků a my se tam k sobě tulili sedíc na trávě a byli šťastni. Tam jsme se také vyfotili a vytvořili společnou fotku na Facebook, každý se vzkazem "Navždy spolu". Byly to nejkrásnější chvíle našeho vztahu. Nebo jsme třeba leželi v trávě, pozorovali letadla a z prapodivných mraků si utvářeli obrazy postav a zvířat, které nám je připomínali.
Simona a já jsme tehdy ještě nebyli plnoletí a tak jsme na našich cyklovýletech ze zákona museli vždy mít na hlavách ochranné přilby. Bylo to nesmírně nepohodlné a při spocení nás to všude škrábalo. Nicméně vždy hrozilo riziko, že nás po cestě odchytí policie a bude nás pokutovat.
Největší vtip je v tom, že jsme spolu za celou dobu měli jenom jednu nehodu, která ani nestála za řeč. Bylo to jenom z naší blbosti, kdy jsme se chytli za ruce a jeli do zatáčky... Prostě hloupost, a odneslo to jenom pár odřenin, nic víc. Popravdě, ani ta helma v tu chvíli nebyla potřeba, jelikož jsme oba skončili spíš než na ní právě na kolenou.
Bylo nám právě devatenáct, když jsme oba končili maturitu a uvědomili si, že už vlastně helmy ze zákona namusíme mít. Tehdy jsme z toho byli fakt odvázaní, hlavně teda Simča. Abych pravdu řekl, já si na tu helmu už tak nějak zvykl. I jí jsem se to pokoušel rozmlouvat, ať si jí pořád bere, ale ona ne, že prý jí to zničí účes. Snažil jsem se jí vysvětlit, že by bylo přece jenom bezpečnější jí mít i když to zákon nepodmiňuje. Snažil jsem se jí vysvětlit, že se mi líbí i s těmi vytlačenými proužky ve vlasech, když si helmu sundavá. Ale ne, prostě už se jí to tak nelíbilo.
Řeknu vám, tehdy jsem se o ní hrozně bál, když jsme někam společně jeli. Ale i když někam jela sama. Hodinu co hodinu, každou minutu, každou sekundu jsem měl na očích svícící displej, abych nepromeškal ten okamžik, kdy mi napíše, že dojela v pořádku a k tomu toho "láskovacího" smajlíka :-* . S prsou mi vždy spadla skála, když SMS konečně dorazila. Děkoval jsem Bohu, že je v pořádku a že se zase brzy uvidíme. Takhle to šlo nějakou dobu.
Jednou jsme si vyjeli opět na náš palouček a jelikož bylo ten den opravdu horko, cestou tam jsme se stavili u místního baru a dali si osvěžující Coca-colu a probrali pár zajímavých lidí okolo a pak pokračovali.
Byla to právě poslední zatáčka v místě, kde projíždělo jedno auto za uherskej rok. Simča se za mnou s úsměvem otočila, aby zjistila, jestli jí stíhám, jak to dělávala vždy než vjela do zatáčky.
Vtom se to ale stalo. Najednou se vyřítilo auto, mladej kluk s holkou. Asi jí předváděl koně pod kapotou, tak na to dupnul a driftoval zatáčkou. Jasně že jsme slyšeli, že se blíží nějaké auto, proto jsme také byli při kraji silnice a čekali ho. Čekali, ale ne přímo proti nám.
Když řidič viděl Simonu před sebou, lekl se a strhnul řízení prudce na druhou stranu. Ale bylo už pozdě. Náraz byl tak prudký, že přeletěla přes řidítka a hlavou proletěla čelním sklem auta, které se pak se skřípotem plechů zabořilo do příkopu.
Nastalo ticho. Byla slyšet jen pára z chladiče vyhaslého motoru. Stál jsem jako přikovaný, s prsty ztuhlými na brzdách. Jako otupený šokujícím zážitkem, který se právě udál. Nevěděl jsem, co dělat. Do očí se mi hrnuly slzy, když jsem položil kolo a pomalu šel k autu.
Všude byla krev a rozbité sklo. Bylo to jako v těch nechutných filmech, ze kterých se vám chce zvracet. Nevydržel jsem to. Bylo toho moc. Ten pohled byl tak smutný a nechutný zároveň, že jsem přímo před sebe hodil šavli a padl na kolena. V tu chvíli jsem chtěl také umřít. Každá další sekunda trvala hodinu a čas jakoby se dočista zastavil.
Pomalu sahám do kapsy pro telefon a vytáčím 1-1-2. Ruce se mi klepou, musím mobil držet v obou, aby mi nevypadl.
"Tísňová linka, jak vám mohu pomoci?" Vůbec jsem nebyl schopen slova. Nemohl jsem ani mluvit. "Haló? Je tam někdo?" naléhal hlas z telefonu.
Konečně jsem se přemohl. "Nehoda. Stala se nehoda. Simona je... To auto... Ona je... Moje holka..." Do očí se mi vedraly veště větší a slanější slzy a já lapal po dechu. Pak si ještě vzpomínám, že jsem nahlásil místo a pak už nic. Temno. Probudil jsem se až když už byli na místě záchranáří. Policie, hasiči a samotřejmě i sanitka. A pohřební vůz.
"Probírá se! Pojďte sem!" Ozývají se nějaké hlasy přímo u mé hlavy. "Jste v pořádku? Co se stalo?" najednou se na mne valila sousta otázek a já byl schopen říct jen "Prosím, zachraňte ji."
Pak mě odvezli do nemocnice na nějaké vyšetření, dali mi prášky na spaní a já usnul. Nic se mi nezdálo. Myšlenky černé jako temná noc, tiché jak zapadlé ulice velkoměsta.
Po probuzení na lůžku mi bylo řečeno, že to nikdo nepřežil. Všichni čtyři byli mrtví. Čtyři? Vždyť v tom autě byli jen dva, nebo ne? Bohužel, v autě nebyl jen jeden páreček, ale na zadním sedadle seděla ještě jedna slečna. Stejně mladá jako ti dva. Osmnáct let.
Jsem na dně. Jediný ze všech účastníků jsem přežil sice bez jediného škrábance na těle, ale mé srdce a duše byly rozervány na milion kousíčků. Během sekundy jsem ztratil vše. Smysl života už neexistoval. Život se pro mne zastavil. Já jí miloval. Byli jsme jedno tělo a jedna duše. Nyní je pryč. Už se nevrátí.
Po několika týdnech od nehody vyšlo najevo, že nikdo z cestujících v autě nebyl připoután. Teoreticky je ale v té rychlosti pásy mohli zachránit. Simona, přestože proletěla předním sklem, by to také přežila, kdyby měla přilbu.
Nechci tady nikoho poučovat, chci jen, abyste věděli, že smrt nikdy nespí. A i přesto, že zákon vám nepodmiňuje mít helmu, vždy si ji berte, i když bude to největší vedro všech veder. Protože život za to rozhodně stojí.
Nejraději bych umřel místo ní než žít s pocitem, že jsem jí nedonutil vzít si helmu.
Uběhlo od toho sice už rok, ale stále se cítím prázdný. V očích mám slzy, když pokládám květiny k dřevěnému křížku s jejím jménem. V noci se budím, protože stále před sebou vidím ten její úsměv a následný náraz. Mnozí si třeba řeknou: "Chlap, ten něco musí snést." ale ti kdo to říkají, ani v nejmenším netuší, co to pro mne znamená. Já ji miloval a ztratil přímo před svýma očima. Tehdy to bylo naposled, co jsme si dali společně Colu, co se za mnou ohlídla a usmála. Tehdy to bylo naposled.
FIlip se z toho šoku nikdy nedostal. Pravidelně chodil k psychiatrovi, který se mu snažil ve všem pomoct, pomáhat mu se s tím smířit. Ale nebylo to platné. Měl hroznou práci, příšerně placenou, téměř žádné kamarády, se světem nekomunikoval. Úplně se odpojil od reality.
Když uběhlo pět let od té nehody, skočil ze svého bytu v sedmém patře panelového domu, s fotografií v ruce se vzkazem "Navždy spolu".
Příběh je smyšlený, jakákoliv podobnost s kýmkoliv je čistě náhodná.