Proč nemám holku?

Tohle jsem napsal tak, jak mě myšlenky postupně proudily hlavou a nečekejte od toho nějaké zázraky. Jsem normální kluk, kterej chce normální holku a prožít normální život. Ne, nechci tu žádný komenty útěchy ani nabídky na seznámení. Myslete si o tom každý svý.

Je mi už 20 a pořád nemám holku. Proč? Já sám to nevím. Nesnažím se snad? Nehledám? Vlastně ani nemám kde. Na základce to bylo ještě jakž takž v pohodě, ale pak jsem šel na střední. Na průmyslovku. Typická škola pro kluky. Jasně že tym byly i holky a s těma jsem se normlálně bavil, jezlidili a ještě jezdíváme společně se školou do divadla do Prahy a tam spolu různě couráme. Ale co mi to je platný, když jsou obě zadané? Dokonce u nás ve třídě byla jedna. Byla s ní sranda, ale taky zadaná. Ale nemyslete si, že když je holka zadaná, nemusí se mi líbit. Prostě mám strach, že kdybych něco zkusil, nemuselo by to dopadnout zrovna nejlépe.

Pak jsem přešel na vyšší odbournou školu, tentokrát na humanistický obor. První den to bylo super, plná třída holek, ale postupem času, během měsíce, se to vyselektovalo a zůstalo nás tam 15, z toho 6 kluků a 6 zadaných holek, takže teoreticky zbývají 3. Bohužel ne mé typy. Teď nechci aby to vyznělo, že jsem strašně vybíravej, to zase ne, ale myslim že by nám to neklapalo, že si ani moc nerozumíme. Ale to co mě nejvíc štve je fakt, že několik z těch zadanejch maji kluka se stejnym křestnim jménem jako já. A co mě vážně dokáže naštvat je, když se to samý objevuje i u mých současných a nebo podle mě hezkých, holek na facebooku.

Někdy mi to tak nepřijde a řikám si, na co holku? K čemu? Akorát by po mě pořád něco chtěla, chtěla abychom někam chodili a to je jasné, jinak by se mnou přeci nechodila :D ale já sem spíš domácí typ a rád dělám věci na počítači, jako je třeba tvorba her, programů, nebo web-stránek.

Ale přesto všechno také rád chodim ven, hlavně na kolo. Ale je pravda, kolik holek zbalim, když jezdim na kole? Za prvý jsem většinou dost spocenej, ale to by tak nevadilo, protože na to jsou přeci deodoranty a tak, ale spíš mi vadí, že moc holek nepotkávám. A když už, jsou tam samy se svými partnery nebo ve skupince a to už je na mne moc, protože jsem trochu stydlín. Ale zase ne takovej, abych neoslovil nějakou holku, jenomže když je v nějaký skupince, prostě se neodhodlám tam jít a říct... no, co vlastně říct?

Když třeba jedeme zrovna do toho divadla a já v Praze vidím ty šťastné párečky, po cestě autobusem domu mě přepadne smutek a přemýšlení, jaké by to bylo někoho vedle sebe mít. Někoho, kdo se o vás opře, položí Vám hlavu na rameno, chytne za ruce a spokojeně spí a ví, že je u Vás v bezpečí. A vy cítíte tu nádhernou vůni jejího parfému a houpání autobusu vás oba ukolíbá k sladkému spánku.

Nebo na dovolené u moře, když ležim na pláži, je mi smutno a přemýšlým, jaké by to bylo, kdyby vedle mne seděla krásná brunetka a třeba si četla nějaký román, pak bysme si šli zapinkat s míčem, dováděli v bazénu, chodili na výlety a společně prožívali všechny radosti i strasti.

Ve škole bychom se navzájem podporovali, pomáhali si při učení, dělali úkoly...

Když píšu tyhle řádky, je mi stále více smutno a cítím se stale víc a víc osamělý. Naprostá většina kluků kolem mě už má nějakou holku, jenom já jako debil pořád nic. Ale proč? A jsme tam jde jsme byli na začátku.

Osobně se s tím vyrovnávám pravidelným tréninkem ,kdy jezdim na rotopedu (v zimeě) nebo na kole (v létě), dělám kliky a sklapovačky. Smutek sice zmizí, jenomže představa zase vedle sebe někoho mít, s někým být ve styku, někdo kdo vedle mě bude taky dělat třeba sedy lehy a budeme spolu mluvit, o čemkoliv, to zase celý pokazí.

I nyní, když píšu tenhle článek, kdyby ke mě přišla a řekla, ať už toho nechám a jdu si lehnout, tahle představa, že je to jen představa, mě dusí a já už nevim jak dál a co s tim dělat.